Paní Růžena potichu pláče. Poslední měsíce strávila v kuchyni na pohovce. Nevařila. Nejedla. Nepila. Nemohla: po půlstoletí v té kuchyni zůstala sama. Sama v domě, který dávali s manželem dohromady. „Horkotěžko jsme to tady opravovali, co nám peníze stačily. I půjčku od Home Creditu jsme si vzali. Ještě jim dlužím… Měli jsme nový okna, nový dveře, verandičku a celou fasádu…. A teď je to pryč,“ vydechne po pauze. Pláče.
S manželem spolu byli skoro 54 let. Spolu vstávali, spolu pracovali v JZD. Spolu pak přešli k dřině v lese. Spolu vychovali děti. Spolu šli dvakrát týdně do hospody na dvě pivka. A domů. Spolu oplakali odchod dcery. V březnu spolu řešili, že se muži udělalo špatně. Po týdnu ho odvezla sanitka do nemocnice. Tehdy viděla Růžena svého muže naposledy. Kvůli covidu ji za ním do nemocnice nepustili….
Od té doby sedí paní Růžena v kuchyni sama. Na kuchyňské lince plata vajíček od domácích slepiček, u hrníčků fotky s manželem ozdobené černou páskou. Prázdná plotna. Život paní Boženy jde pomalu a potichu, jen s tikáním hodin a s brebentěním papouška v kleci.
Užuž si myslela, že se může zase nadechnout a vstát z pohovky, začít jíst bez bolesti žaludku a spát bez nočních můr. V tu dobu se nad Stebnem setmělo… „A pak přišel tenhle blázinec…. Seděla jsem tady, za oknem strašný rány, obrovský kroupy bubnovaly do skel, přes rámy crčela voda. Hrozivý zvuky, strašně jsem se bála…. že se mi ten barák zřítí na hlavu…. Na co jsem myslela? Že bych byla radši u manžela. Radši s ním než tohle zažívat.“
Těch deset minut trvalo jak deset hodin. Po nich vyšla paní Růžena ven. Novou verandičkou a novými dveřmi podívat se na novou fasádu. Ze dveří cedník, z fasády cucky. Dřevník bez střechy, stodola bez střechy, vyvrácená kůlna, starý strom vejpůl. Paní Růžena se brodila nánosem krup a hledala slepičky, které přišly o střechu nad hlavou…. O tom, že ji taky nemá, nevěděla. Zachraňovala přeci potřebné, uklízela následky. Dívala se k zemi na tu spoušť, která byla třeba uklidit. Proč by měla hledět k nebi?
Paní Růženě vítr zvedl střechu do výšky, polámal trámy a zase ji posadil zpátky na dům, jakoby nic. Prozradily ho spadané tašky a příbuzný, který se k nebi podíval a viděl prohnutý hřeben. „Je to špatný…nastřádaný peníze nemám….My jsme neměli z čeho střádat, byli jsme rádi, že jsme si koupili uhlí a dříví a slepičkám obilí. A bylo po penězích. Pojistku nemám, nemohli bysme platit….,“ šeptá v pláči paní Růžena.
Chytím ji za ruku. Nebrání se: „Kdyby aspoň ten manžel byl….je to peklo….už bych to nechtěla zažít….včera zase ten vítr a déšť….měla jsem obrovský strach…. A to mi jen ulítly plachty.“
Přes všechnu bolest se paní Růžena snaží myslet pozitivně: „Co mi dělá radost? Ta pomoc….ta pomoc.…. že aspoň nějaký hodný lidi jsou. Jinak nevím, co bych dělala, jen trnula hrůzou, jestli ten dům spadne nebo ne.“
Bouří rozmetané Stebno není na jižní Moravě, ale kousek od Loun. Jeho tragédie ale nemá menší platnost.
Pro pomoc Stebnu prosím použijte transparentní účet Okrášlovacího spolku Stebno 2020 – 2101141282/2010. Do zprávy pro příjemce napište Tornádo.
Chcete-li pomoci konkrétnímu člověku, připište jeho jméno do zprávy do příjemce. Tj. bude tam heslo Tornádo + jméno příjemce.
Každá Vaše koruna pomůže.
Pomůže materiál na střechy – trámy, latě, fólie, krytina.
Jsou třeba střechaři – tesaři a klempíři.
A až k nim dobrovolníci, co jim pomůžou.
Je nutná okamžitá psychologická pomoc.
Díky moc.
