Paní Dagmar mluvit o pocitech prostě nemůže – i teď ji přepadají slzy. K půdě mě dovede, ale nahoru po schodech se mnou nejde: „Ještě jsem to tam ani neviděla… Nechci.“
I bez té půdy má paní Dagmar všechnu zkázu na dohled: rodinný dům, dílna, dvě stodoly – všechno v dezolátu. S manželem pomalu nevědí, čím začít. Možná tím, že jsou vděční za zdraví: „Já byla v práci, manžel si dal pivko, že se něco žene a on to zatím přečká v pergole…“ A pak přišlo čtvrt hodiny apokalypsy: bílá tma, v níž střechy padaly jako kuželky, tašky lítaly vzduchem jako střely a krovy se lámaly jako párátka. Manžel paní Dagmar se stihl schovat jen tak tak…
Paní Dagmar přijela až po apokalypse. Naštěstí. „Ale už ten pocit, když jedete do Stebna. Všude popadaný vzrostlý stromy. Kroupy nad kotníky. Bílo jako v zimě. Oholený stromy. Ptáci přestali zpívat. Nikde žádný hlas. Všude ticho…“ Ticho po bouři. Krajina i lidi ztratili dech, než ho popadli k pláči….
Ten den to prý ještě šlo: „Jenže postupně to na člověka začíná dolíhat… když všechno zjišťujete ….všechno si uvědomíte…“, paní Dagmar se zlomí hlas.. až do ticha… Skoro se až stydím, že ji nutím znovu se tím vším probírat: obytný dům s manželem opravovali léta, co peníze a síly stačily. Museli si vzít hypotéku. Za ta léta oprav dílna plná nářadí. Ve stodole synova opečovávaná sbírka veteránských motorek, co je léta oprašoval a leštil. V rohu nový kotel do domu, protože ten starý se pokazil. Teď paní Dagmar nechce vidět ani půdu, ani dílnu, ani stodoly…prostě nemůže. Kotel i motorky jsou pod vrstvou tašek, co se proměnily v suť. K půdě jdeme pod propadlým stropem, co se zlověstně prohýbá pod tíhou vody. Slalomem mezi kyblíky a kastroly, co sbírají vodu z dalších dešťů. Ještě před pár dny to tu vonělo novotou. Škodu odhadují na miliony… dva, tři…
„Nevíme, co bude…já jsem posílala fotky na pojišťovnu, chtěli jsme nějakou zálohu a oni řekli, že nejdřív musí být rozpočty prací… sháníme řemeslníka na krovy, jenže všichni čekají na materiál… cihly přivezou. Ale dřevo?“
A tak paní Dagmar čeká. Každý den čeká. Snaží se nemyslet. Nekoukat na zprávy. Zabavit se. Kousek po kousku uklízet spoušť. Nemyslet na to, kolik jí ještě je. Nemyslet na to, že ve vlhku neschne prádlo… nebrečet z toho všeho. Podporovat se s manželem: „My jsme toho tolik zažili…. Musíme si nějak dodávat tu naději. Jak? Tím, že se máme rádi. A že to prostě zvládneme.“
—
Pro pomoc Stebnu prosím použijte transparentní účet Okrášlovacího spolku Stebno 2020 – 2101141282/2010. Do zprávy pro příjemce napište Tornádo.
Chcete-li pomoci konkrétnímu člověku, připište jeho jméno do zprávy do příjemce. Tj. bude tam heslo Tornádo + jméno příjemce.
Každá Vaše koruna pomůže.
Pomůže materiál na střechy – trámy, latě, fólie, krytina.
Jsou třeba střechaři – tesaři a klempíři.
A až k nim dobrovolníci, co jim pomůžou.
Je nutná okamžitá psychologická pomoc.
Díky moc.
